Tímto článkem chci zareagovat na článek Ondřeje Klimeše „eskA2látor 1“, který vyšel v časopisu A2, #02/2024. Na jednu stranu mě těší, že pátý rod, který jsem vyvinulu a popsalu, již vyvolal první reakci v médiích, ale současně mě netěší, že ta reakce svědčí o značném nepochopení mého záměru a postoje, což je možná dáno i obtížemi, které jsem mělu při formulaci úvodního textu k pátému rodu. Proto bych se nyní svůj záměr chtělu pokusit objasnit hlouběji, a dát tak podnět k další diskusi a snad i předejít dalším nedorozuměním v budoucnu.
To, že jsem charakterizovalu pátý rod jako umělecký projekt, jsem myslelu tak, že jde o výstup kvalifikovaného umění, nikoliv lidové tvořivosti. Pobavit se nad ním jistě můžeme, ale jakákoliv ironie v něm je naprosto nezáměrná. Mám totiž skutečně autistické rysy a ironie je mi zcela nepřirozená, muselu jsem se ji až v průběhu života naučit.
Předně musím konstatovat, že vědomě nenavazuji na fascinující historii kvír osobností, především proto, že ji v podstatě neznám a obsah pojmu kvír, jak ho uvádí encyklopedie, mi není vůbec blízký. Jistě toužím po sebevyjádření, ale mnohem víc toužím po porozumění, pochopení, přijetí a po životní roli užitečné a prospěšné mému sociálnímu okolí a současně odpovídající mé povaze a schopnostem (což role stereotypní ženy či stereotypního muže nejsou). Dle mého názoru je k ničemu se vyjádřit, když vám nikdo nerozumí. Autistické generování deklinačních tabulek a robotické vyjadřování je mi skutečně bližší než svobodomyslnost a radikální stylizace. K projektu kvíření mě dovedl dlouhodobý (ačkoliv ne nepřátelský) spor (to, co tímto slovem chci ve skutečnosti říci, je významově někde mezi konfliktem a disharmonií) s feministickou činností Jany Valdrové, která v podstatě odsoudila generické maskulinum, dosud jediný zavedený genderuprostý způsob označování osob v češtině, a poskytla místo něj jen velmi omezenou a nepříliš pohodlnou náhradu. Lidé (nejen já) genderuprostý způsob označování osob potřebují, v dnešní době dokonce více než dříve, a mým cílem bylo vyjít této potřebě vstříc se způsobem označování a vyjadřování, který má ambici překonat slabé stránky generického maskulina, na které Jana Valdrová poukázala.
Tolik tedy k mojí motivaci. Nyní bych chtělu odpovědět na tuto otázku z odkazovaného článku, která mě zaujala: „Jak se to stane, že uznání fluidní genderové reality někoho dovede k vytvoření takto rigidního konceptu?“
Vycházím ze svého názoru, že zatímco genderové mechanismy českého jazyka byly velmi dobře navrženy pro patriarchální cisnormativní dvojgenderistickou (tzn. genderově binární) společnost, pro vyjádření rovné, fluidní a rozmanité genderové reality jsou naprosto a zásadně nepoužitelné, a to ze dvou hlavních důvodů:
1) Množství jazykových prostředků použitelných k genderovému rozlišování je omezené (a jak ukazuje reakce Ondřeje Klimeše, využívání těch dosud nevyužívaných navíc mimo vhodný kontext může působit ponižujícím a zesměšňujícím dojmem). Proto prostředky stejného druhu jako stávající přechylovací koncovky, které by rozlišily tak široké spektrum mnoha různých identit prostě nemohou existovat, a to nejen v českém jazyce. (Některé jiné jazyky však používají prostředky jiného druhu, které tak omezené nejsou.)
2) Tyto jazykové prostředky navíc nejsou esteticky ekvivalentní. Lidé vždy upřednostňují kratší a snáze vyslovitelná slova, takže část existující nerovnosti mezi muži a ženami vyplývá z toho, že názvy osob a jména v rodě mužském životném bývají o něco kratší. Tuto nerovnost nemůžeme odstranit jinak než tak, že budeme pro všechny osoby používat stejně dlouhá a stejně obtížně vyslovitelná označení.
Na druhou stranu ale ve společnosti existuje a funguje pestrá spousta negenderových identit, které lidé běžně a snadno rozpoznávají a respektují, některé z nich jsou dokonce fluidní. Jak lidé poznají, že je někdo dítě? Že je podnikatex? Že je kouzelnix? Že je nevidomau? Že je vegetariáx? Nemáme přece žádný rod dětský, rod podnikatelský, rod kouzelnický, rod nevidomý či rod vegetariánský. Když něxdo oslepne nebo se rozhodne přestat jíst maso, nepotřebuje si kvůli tomu měnit jméno (natož rodné číslo), aby druhyje chápale ježí potřeby a vycházele mí vstříc!
Tyto negenderové identity v praxi fungují, mají dostatečné společenské postavení a nepotřebují mít svoje samostatné rody, vyhrazená osobní jména nebo zvláštní jazykové prostředky (s drobnými výjimkami jako např. Braillovo písmo). Pomocí pátého rodu chci umožnit, aby genderové identity mohly fungovat stejným způsobem jako takovéto negenderové, čehož nezbytným předpokladem je potlačit stávající jazykový systém stereotypně spojující gender s mluvnickým rodem a podobnými omezenými jazykovými prostředky, a jasně odlišit nový, otevřený, mnohem méně omezený způsob vyjadřování od toho stávajícího, aby se čtenářixe a posluchačixe opravdu přestale držet tak drtivě zažitých dvojgenderistických jazykových vodítek a otevřele se vnímání těch méně okatých, podle jakých s velkou úspěšností rozpoznají dítě, nevidomeu, podnikatexi, kouzelnixi, drag queen, kvír osobu, osobu na autistickém spektru apod.
Osobně bych mnohem víc uvítalu, kdyby podobným způsobem mohlo fungovat generické maskulinum, aby se nemuselo nic nového vymýšlet, ale to má mnoho nedostatků, některé z nich i značně silné, např. chybí plnohodnotné generické maskulinum pro některé frekventované názvy jako rodička, zdravotní sestra či matka (otec není maskulinum pro matku, jde o pojem s odlišným obsahem, slovo rodič zase nevystihuje specifika mateřství, natož aby dokázalo odlišit mateřství vlastní od surogátního), nebo koneckonců i pro většinu rodinných vztahů.
To, že pro mezilidské vztahy existují rigidní pravidla, má pravděpodobně svůj důvod v tom, že někteří lidé je potřebují a bez nich je jim nejistě a nesnesitelně. Myslím, že to platí hlavně pro lidi bez empatie, kteří pravidla k navazování vztahů do velké míry potřebují. Nicméně, jedna sada pravidel nestačí, protože to, že jsou pravidla jasně daná, je málo. Musejí také vyhovovat člověkově povaze, aby mu „seděla“. Proto by dle mého názoru měl existovat velký výběr pečlivě ověřených vztahových modelů, aby si každau mohlu vybrat takový, jaký mí bude vyhovovat a jaký mí bude připadat pro danou fázi ježího života nejlepší. Některé rigidní a jasně dané, jiné zase vágní a volné. Některé hluboce promyšlené a systémové, jiné spoléhající na improvizaci a empatii.
Pro to, aby existovala rigidní mezilidská pravidla, existuje i další důvod — vždyť jen to, že jsme se obě přizpůsobile rigidním pravidlům češtiny, umožnilo, abych si já s Ondřejem Klimešem alespoň částečně a nedokonale porozumělu. Kdyby lidé neměli jednotná pravidla, každau by mluvilu svým jazykem, mělu vlastní slova a mohlu se v něm dokonale sebevyjádřit, ale kromě nejzákladnějších emocí typu strach či utrpení by nixdo nixoho nechápalu a lidé by mezi sebou jen bojovali, manipulovali se a nenáviděli se, protože by se nedokázali pochopit, domluvit a nacházet kompromisy.
Rádu bych kvír lidem lépe porozumělu, abych k nim mohlu zaujmout přátelštější postoj a vyjít jim víc vstříc, ale z dostupných zdrojů se mi to moc nedaří, přestože mám o nich jisté hypotézy.
S přirovnáním k Upířímu hradu nesouhlasím, ačkoliv uznávám, že laikexím může připadat popis pátého rodu zbytečně složitý a prostý humoru. Je to totiž odborný popis. Vyučovat mluvnici lidsky a s humorem je velmi obtížné, nedivím se, že to nedělá ani většina vyučujících češtiny na základních školách… Pokud jde o ostatní pravidla Upířího hradu: 1. pravidlo (individualizace) — pátý rod přináší univerzální systém pro nazývání osob; to je spíš opak individualizace a privatizace. 3. pravidlo (šíření viny) — pátý rod se k tématu viny vůbec nevyjadřuje; mám tam sice jednu zmínku, že je žádoucí zacházet s různými genderovými identitami rovnocenně, ale ta je zcela okrajová. 4. pravidlo (esencializace) — pátý rod se zabývá pouze lingvistickou stránkou věci, esencializaci či hodnocení osob či identit se zcela vyhýbá. 5. pravidlo (protest a pobouření) — Zde záleží na úhlu pohledu. Pátý rod vychází vstříc lidské potřebě a dává lidem jazykové prostředky takových vlastností, jaké dosud v češtině nebyly dostupné. To by se sice dalo považovat za protest proti absenci takových prostředků, ale ne víc než by se za něj dalo považovat např. otevření nové čajovny na ulici, kde dosud žádná nebyla. Pobouření je zde vlastně velice slabé. Tolik k pravidlům Upířího hradu ve vztahu k pátému rodu.
Na závěr bych ještě chtělu zdůraznit svůj názor, že písmeno X není češtině tak cizí, jak se obecně říká. Je nepůvodní, ale české. Do české abecedy bylo oficiálně přijato již v roce 1913, takže již spolehlivě nežije nixdo, xdo by se na základní škole neučilu jmenovat X v české abecedě. Toto písmeno se již také stihlo objevit ve zcela novém českém slově semtex i v názvech českých interpretexí jako Xindl X a Maxim Turbulenc a některá ho obsahující cizí slova jsou extrémně frekventovaná v běžné mluvě (jako např. text či sex, dříve také textil). Oponovat příslušnosti „x“ do češtiny by znamenalo, že jako správnou češtinu uznáváte jen tu z dob Boženy Němcové, Bible kralické nebo ještě starších. Můj názor je takový, že jazyk se vyvíjí, a když v něm něco funguje už víc než století a i ty nejstarší a nejzabedněnější to musejí znát, nedá se říci, že by to bylo plnohodnotně cizí.
Nejnovější komentáře