Menstruují i jiní lidé než ženy? – reakce

verze pro tisk

Tímto článkem reaguji na video Sweeney Damned „Menstruují i jiní lidé než ženy? Gender vs pohlaví v kostce“.

Především se chci ohradit proti tvrzení, že čeština nemá rozlišení odpovídající rozdílu mezi „woman“ a „female“ v angličtině. Dosud sice bylo zvykem nazývat každého člověka ženského pohlaví „ženou“ a do formulářů jako pohlaví vyplňovat „žena“, ale oprávněnost tohoto konání se zakládá jen a pouze na dosud převládajícím názoru, že genderová identita má být pohlavím určena. Pakliže tento názor odmítneme, vznikne jasný rozdíl mezi přívlastkem „ženského pohlaví“ (dosud používaným vzácně, ale vhodným jako překlad pro přídavné jméno „female“) a označením „žena“ (jakožto vhodným překladem pro „woman“). Zatímco v dosud zažitém pojetí genderu je použití slova „žena“ k vyjádření pohlaví v pořádku, protože tam pohlaví s genderem tvoří jednotu (i anglická Wikipedie definuje: „A woman is an adult female human“), v tom čerstvém, kde již jednotu netvoří, to považuji za nesprávné. Pohlaví je tedy v češtině „ženské“, nikoliv „žena“.

Rovněž nesouhlasím s tvrzením, že člověk se „s nějakým genderem rodí“. Chronologicky první složkou genderu je „připsaný gender“ (assigned gender at birth), jenže i ten dostává člověk (zpravidla) až po porodu a od ostatních lidí; není to něco, s čím by se rodil sám. Rozhodně to není není nic tak vrozeného jako primární pohlavní znaky. Ostatní složky genderu se pak objevují až později.

A nyní, když jsem se odreagovalu nářkem nad těmi pár věcmi, s nimiž nesouhlasím, se dostávám k reakci na všechno to ostatní. Tu už se pokusím napsat chronologicky.

(Cituji:) „Kdo tedy všechno může menstruovat? V podstatě kdokoliv, ať už je to muž, žena nebo nebinární člověk.“ Tato formulace je hodně nešťastně zvolena. Menstruovat může samozřejmě jen živočich s k tomu potřebnými tělesnými orgány v příslušné fázi menstruačního cyklu. Podle Wikipedie menstruuje kromě lidí také dalších 1,5% druhů savců, takže k tomu, abyste menstruovale, nejen že nemusíte být žena, ale nemusíte být ani člověk.

To, že třetí gender není třetí pohlaví a že gender a pohlaví nelze zaměňovat, je třeba neustále zdůrazňovat…

Definice, že (cituji:) „transsexuál je zastaralý pojem a označuje se tak člověk, jehož pohlaví, které mu bylo přisouzeno při narození, neodpovídá jeho skutečnému pohlaví“ je také nešťastně formulovaná. Podle ní by totiž byla typickým transsexuálem osoba, jejíž porodnix, jsouc opilau, zapsalu její primární pohlaví chybně, tedy např. novorozenec, jež měl zřetelný penis, ale připsáno mu bylo pohlaví ženské. Jenže to je přece něco úplně jiného! Jako transsexuax bývala označována osoba po trvalé medicínské změně sekundárního, popř. i primárního pohlaví nebo o tuto změnu v důsledku genderové dysforie usilující.

Souhlasím, že pohlaví je biologická stránka věci, ale s genderem je to složitější. Gender je především společenská stránka věci. Psychologická stránka je kdesi mezi — např. genderová identita spadá pod gender, ale výkyvy nálad způsobené hladinami pohlavních hormonů jsou jednoznačně věcí pohlaví.

Volba označení „transgender“ mi připadne dost nešťastná. S dosud zažitým významem slova „transsexuál“ se opravdu plete a nemám toto označení rádu, jelikož mi připadá, že utvrzuje hierarchický vztah mezi cisgenderovými a transgenderovými osobami, dávajíc dohromady řadu výrazně odlišných skupin osob, jež spojuje jen soudobá marginalizace.

Tvrzení, že lidé, jejichž „gender“ (asi genderová identita) a pohlaví (asi primární, vnitřní a sekundární) se shodují, nemusí nic řešit, je hodně daleko od pravdy. (Zajemcixím o podrobnosti mohu doporučit fenomenální knihu Pavla Říčana Cesta životem.) Puberta a dospívání jsou i pro ty nejcisgenderovější náročná životní období plná problémů a zmatků ohledně vlastní identity. (Nemluvě o zmatkování puberťáxí ohledně sexuální orientace.) Transgenderové osoby to mají těžší prakticky jen v tom, že velká část společnosti klade výsledkům jejich sebepoznání zarputilý odpor a komplikuje jim následný život.

Rozhodně souhlasím, že je pro nebinární osoby důležité, aby byly pochopeny. Proto je tu např. komix Gender Queer: Autobiografie od nebinární osoby ženského pohlaví Maia Kobabe a časem snad přibudou další taková díla.

(Cituji:) „Nechceme toho mnoho, stačí jen, aby lidé uznali naši existenci a přijali ji jako něco normálního.“ Takto řečeno to zní snadno, jenže ve skutečnosti to tak jednoduché není. Je třeba velice snadné uznat existenci Boha a přijmout ji jako něco normálního. Jenže jedině tehdy, pokud to nic neznamená. Ale když člověk řekne „uznat existenci Boha“, myslí tím něco víc, než jen že mu druhá osoba řekne: „Tak tedy dobře, tak Bůh existuje, tamhle zrovna jednoho vidím.“ Dožaduje se tím uznání svého pojetí Boha, uznání své víry a uznání její pravdivosti a důsledků této pravdivosti, jež jsou zrovna v případě Boha takřka nedozírné. V kontextu nebinárních osob je pouhé „uznání existence“ strašně málo, skutečné „uznání“ znamená dlouhou sadu požadavků na to, jak mají ostatní lidé o nebinárních osobách uvažovat, jak s nimi mají zacházet, co po nich nemají chtít, co jim mají dovolit atd. O těchto navazujících potřebách bude třeba vést řádnou společenskou diskusi, což bude pro obě strany vyčerpávající, ale správné a nevyhnutelné.

(Cituji:) „Pohlaví je mnohem komplexnější problém.“ Připadne mi, že biologie, jak je vyučována ve školách, klade důraz především na pohlaví chromozomální, což je ovšem veličina v lidské společnosti naprosto nepoužitelná. Oproti tomu společnost nazývá pohlavím zpravidla to, co se v biologii nazývá pohlavními znaky, resp. projevy pohlavního dimorfismu. A připadne mi, že tento rozpor v pojmenování je jednou z příčin, proč společenské pojetí pohlaví neodpovídá tomu, co se učí na základní škole v biologii. Jen je otázkou, co s tím, protože označení „nebinární osoba s ženskými druhotnými pohlavními znaky“ je sice přesné, ale zní hrozně divně.

(Cituji:) „Nikdo netvrdí, že je nespočet pohlaví.“ Myslím, že při přeměně mužského těla v ženské dochází převážně k plynulým změnám sekundárního pohlaví (druhotných pohlavních znaků), a přestože tyto jednotlivé stavy nejsou samy o sobě stabilní, vede mě to k názoru, že sekundární pohlaví je logičtější vnímat jako spojitou veličinu, tedy tak, že v průběhu přeměny máte v podstatě každý den tělo jiného pohlaví než jste měle včera. A takové pojetí znamená, že těchto „mezipohlaví“ je nespočet. To ovšem platí jen u sekundárního pohlaví, u primárního a vnitřního si to tvrdit netroufnu a u chromozomálního je pevně daný počet životaschopných kombinací pohlavních chromozomů.

Po zhlédnutí videa mě napadlo, že by mohlo být užitečné zahrnout (sekundární) pohlaví do označování osob spolu s genderovou identitou, tedy mluvit např. o „nebinární osobě mužského pohlaví“, „agenderovi ženského pohlaví“ nebo že „v seriálu Degrassi se objevil muž ženského pohlaví“. Moje myšlenka se zakládá na předpokladu, že lidé znající gender jen v jednotě s pohlavím (přesněji — s pohlavními znaky) se na označení genderové identity „zaseknou“, a protože mu nerozumí, nebudou mít na výběr jinou možnost, než takovou osobu odmítnout a vyhýbat se jí. Označení nabízející obojí jim umožní se nejprve upnout na to „pohlaví“, jež bezpečně znají, ale současně jim otevře cestu k poznání a dá jim možnost přijímat osvětu postupně a začít druhou osobu chápat víc na základě její genderové identity než na základě pohlaví.

Jenže tento přístup má i svoje stinné stránky — k osobám neznámého pohlaví jsou totiž lidé zpravidla tolerantnější a lépe s nimi vychází, proto i mnoho cisgenderových svoje pohlaví v online prostředí tají. Když člověk pohlaví svého protějšku pozná, je dost pravděpodobné, že se k němu bude vztahovat takovým způsobem jako k mužům nebo k ženám, což je právě to, co nebinární osobě takový vztah velmi znepříjemní.

Proto si myslím, že specifikace pohlaví je namístě jen u nebinárních osob, u nichž je tento údaj veřejně známý a dostupný, zatímco u těch, jež ho dosud tají, má být nadále vynecháváno.

Ale myšlenka, že genderová identita je stejně relevantní jako pohlaví, je mi sympatická. Ne víc relevantní, ale stejně.